pátek 14. června 2013

Proč všichni pořád utíkaj?


Už mám všeho dost! Venku svítí slunce, nervy mi zdrhly z kýblu a já mám nevysvětlitelnou depresy.... A píchat do sebe špendlíkem je kupodivu větší zábava, než by si člověk myslel...  A taky jsem zjistila, že na mou depresi je nejlepší poslouchat P!nk....  A pořád si kladu otázku.. Proč všichni utíkají? Proč si nikdo nevšimne, že jejich stín není černý? Je karmínově rudý. Jako krev. Proč to všichni přehlíží? Proč nikdo nevidí škody, které páchá a chodí přes mrtvoly? Proč? Zakažte mi někdo přemýšlet! Zakažte mi nenávidět lidi na pohled, i když byli před chvílí kamarádka! Proč mám chuť ji uškrtit, když jsem ji ještě včera měla ráda? Ona nic neudělala, to já se změnila... Jen se ptám. Je to k lepšímu? Je dobré mít tendence říkat nahlas, co si myslím? Myslím, že ne. Ani to nedělám ale někdy to chci zařvat do světa. Zařvat nenávidím tě krávo! Nenávidím tě debila. Po případě jsi kretén! Jenže se to ve mě dusí. A já se bojím okamžiku, kdy to vybuchne. A mám tušení, že to už díl nesnesu. Dělat, že se nic neděje! Že jsem šťastná, bezstarostná a prostě dokonalá. Skrývat si řezy na ramenou pod rukávem. Ty lži mě dusí. Nesnesu je. Jako by mi tvořili další mé já uvnitř mě. Mé já, které nenávidí a zároveň bojuje s mou částí, která všechny miluje. A tato část prohrává. Potím krev. Krev lásky. A to ani nejsem zamilovaná... No není to smutné? Čekat, že se všechno spraví? Čekat, že ti, které mám ráda, počkají, až to přejde? Možná je mi souzeno být sama. Bez kamarádů. Vlastně by to bylo uklidňující. Hlavně se nikdy a nikde nevázat. Nečekat na zázrak. Nemít naději. Protože pokud zklame, bude to ještě horší a  králičí díra, která se změnila ve studnu, jakmile jsem do ní spadla se propadne do pekla. Protože to je poslední podlaží. To jediné, co mě dělí od psychopata. Morálka a jedno patro.  Patro tak tenké a z papíru. Právě se začíná trhat a já se bojím, co je pod ním. Peklo. To vím, ale stejně se bojím, jaká budu potom. No znáte odpornější bytost, než jsem já? Tváří se, že vás má ráda a ve skutečnosti si to jen namlouvá.  Je to pouze iluze o které vím, že to není pravda, ale říct to nahlas by bylo jako vlastnoručně roztrhnout ten papír pod mýma nohama. To je budoucnost člověka, který nedokáže milovat? Který nemá svědomí? Který by neuronil slzu ani na pohřbu celé rodiny? To je můj osud? Hlavně nezrušit iluzi. Nedívat se lidem do očí, jinak by to mohly poznat, Ale Oni to už ví. Ví o mě všechno. Oni do mě vidí. To se nemá. Nemá se na mě dívat. Jsem odporná. Nemá se se mnou bavit. Jsem krutá. Neukazovat mi záda. Vrazím do nich kudlu. A jen ublížím. Už to tak nedokážu dál snášet. Drásat si kůži, aby ty výbuchy, to co mě zevnitř drásá, že to vypustím ven. A zase. Jdu do kantilény za milýma lidma, kterým nakonec stejně ublížím a budu se tvářit, že mi můžou věřit. Chce se mi ze mě zvracet, ale na sebevraždu jsem až moc velkej srab. Chce to, aby to byla náhoda. Navíc v rodině už pár sebevražd máme a i když jsem placenta, co všechny zklamala, nemůžu jim to udělat, tak prosím! Bože! Nevysmívej se mi a zkus to nějak zařídit! Prosím!

2 komentáře:

  1. Ha. Ha. Odpornější osoba než jsi ty.
    Na mě sis nevzpomněla?
    Smutné.
    A já si to užívám.
    Good luck, babe.

    OdpovědětVymazat